Deset let od dobrodružství českých skautů na Islandu

„Skaut, pláče“ zašeptal večer své mamince francouzsky nejmladší ze sedmi dětí, dvouletý Jean, v islandských horách Landmannalaugar. Byl to jeho nejsilnější zážitek toho dne. Po čtyřech týdnech krásného počasí přišla bouře.

 Pršelo vodorovně, stany nebyly sto vydržet poryvy větru. Musely být okamžitě sbaleny, aby se neroztrhaly. Uprostřed hor, od asfaltové silnice sedmdesát kilometrů směrem kupředu, sto dvacet zpátky, za nás vyřešila dvě okolo projíždějící terénní auta dilema, zda pokračovat a riskovat, že ubohé auto nepřebrodí vzedmuté řeky před námi a utopí se v nám neznámém terénu, nebo se vracet zpět delší cestou s větší nadějí na neuvíznutí. Druhý jeep vzal čtyři z nás, když viděl, jak do prvního auta vedeme Matouše s otřesem mozku z předchozího dne a přinášíme Makinu se zlomenou nohou. My ostatní jsme pak museli za nimi, dopředu. V kempu vzdáleném devadesát kilometrů pak řidiči nahlásili, že v horách je v zoufalém stavu na kolech  čtyřicet dětí s autem, které nemá žádnou šanci projet.

Jakub si půjčil rukavice, za chvilku je vracel, protože si je nebyl schopen nasadit na zmrzlé prsty, dokud se nerozehřál v autě. Dvacet sedm z nás vyrazilo za záchranou na kole, deset autem, které brodilo řeky stejnou rychlostí jako cyklisti. Ti se museli hýbat, aby nezmrzli, řidič hledal cestu vodou. Uvíznutí auta s batohy by dobrodružství změnilo v katastrofu. Auto získalo náskok až na hřebínku hor, kde nebylo možné proti větru jet a kola sloužila spíš jako opora proti pádu na zem. Jelo do města a hledalo místo na přespání a sušení.

Z kopce se jelo proti větru na nejlehčí převody. Kdo šlapat přestal, hnán větrem se vracel nahoru. Na chvilku se vítr otočil. Všichni vylétli do vrchu jak plachetnice. Naše auto projelo, na první farmě našlo útočiště a přijelo pro zbytek lidí. Pro kola se vrátilo s přívěsem další den. Kdo nás míjel, pomáhal. Jeden Islanďan daroval 350 Euro. Rodiče Jeana vzali Štěpána. Kolo šlo na střechu. Chtěli vzít i Jakuba. Odmítl: „Vezměte posledního, Johana“. Jean pak zaměnil kapky vody stékající po tváři za slzy...

Žádný div, auto nevydrželo. Z Drážďan jsme domů jeli bez spojky, z hranic jsme táhli 3,5 tunový mikrobus na laně. Vždy když se přetrhlo, oživily se vzpomínky na prožité chvíle.

Jak do nás první den cesty na dálnici u Hamburku zezadu narazilo auto a zničilo přívěs s šestnácti koly a my se museli s auty ihned vrátit pro nový přívěs a nechat vše opravit. Jak nám ráno po bouračce po nedělní mši farnost ve Flensburgu půjčila tolik kol, abychom mohli jet dál a stihli odjezd lodi. Jak nám na lodi nizozemský obchodník, v šoku, že se dva kluci najedí z jedné malé konzervy, daroval 100 Euro, za které jsme pak šli všichni do horkého bazénu. Jak na nás mávali řidiči na Faerských ostrovech, přestože se kvůli našemu průjezdu tříkilometrovým tunelem vytvořila nevídaná kolona. Jak se nám podařilo po vroucích modlitbách propašovat na Island všechno jídlo. Jak nás první den natočila islandská televize a odvysílaná reportáž v televizi a v rádiu z nás udělala známou skupinu. Jak z nás hrboly na cestě vyklepaly duši a jak na nás auta prášila. Jak se nás přes 40 přesunovalo stopem 550 kilometrů zrovna ve chvíli, kdy v rozhlase ve zprávách vysílali o naší cestě a Štěpán s Mrožem, kterým zastavil nejbohatší Islanďan, slyšeli po prohlídce jeho letiště a jeho letadel z autorádia svůj hlas. Jak jsme společně s islandskými a německými skauty trávili bezstarostné chvíle. Jak jsme se koupali v horkých pramenech i v severním ledovém oceánu a v ledovcovém jezeře mezi krami a tuleni. Jak jsme museli dávat pozor na horké bahno a jak nám nohy před omrznutím chránily igelitové pytlíky přetažené přes ponožky. Jak z krkolomných pádů z kola, při kterých praskaly přilby, vyšli všichni fit a z jedné banální situace byla zlomená noha. Jak se špatně vybrané místo pro stany přes noc změnilo v jezero, ve kterém se vše namočilo a utopil jeden mobil. Jak jsme těžili z pověsti skautů a farmáři nás nechávali přespávat na svých pozemcích a policisté přivírali oči. Jak jsme poté, co na konci akce začalo auto zlobit, hledali lidi ochotné převézt nás po skupinkách přes Dánsko do Německa a za několik hodin jsme museli nabídky odmítat. Jak jsme na lodi přijíždějící do Dánska zpívali státní hymnu.

Každému utkví v paměti něco, jednomu sopky, gejzíry, největší evropské vodopády, jinému nejstarší parlament světa, trhliny mezi evropskou a americkou litosférickou deskou, dalšímu největší evropský ledovec, barevné hory, řeky, brody, někomu lidé, které po cestě potkal, které si stopnul. Všichni pak budou vzpomínat na Boží pomoc, která nás celou akcí provázela, na ochotné obětavé lidi a na perfektní atmosféru, která panovala v naší, německé i islandské skupině, stejně jako mezi těmi, kteří na nás v zázemí mysleli.

Článek byl otištěn před deseti lety v časopise Skauting