Velká iluze důchodové reformy aneb Když důchodci pláčou...

Nepíši o současných důchodcích, ale o generaci dnešních třicátníků. O mužích a ženách, kterým je jako mně a kteří hledí s obavami do budoucna a nevědí, co si s důchodovým systémem počít. Kostky zatím vrženy nebyly. Ještě je čas na věcné argumenty. Kdo nenavrhl svoji variantu, je v dobré společnosti odepsaný.

Šlágrem připravované důchodové reformy je tzv. opt-out neboli spoření si na svůj vlastní důchod prostřednictvím soukromých fondů. Zlí jazykové tvrdí, že pro jisté skupiny je průběžný důchodový systém málo vytunelovatelný a proto je třeba do něj udělat nějakou tu díru. Nechme ale škarohlídy a soustřeďme se na vědecké poznatky. Pomoci nám může věda, která se nazývá hospodářská historie. V souvislosti s důchodovou reformou jsme o ní ještě kupodivu neslyšeli. Pokud se však hospodářských historiků na opt-out zeptáte, většinou jsou rádi, že se jich taková reforma již nebude týkat. V našich zeměpisných šířkách si totiž mnoho lidí v nejrůznějších dobách na svůj důchod spořilo. Místo úspor pak si pak ovšem v důchodu všichni užívali vzteku. Přišla nějaká ta měnová reforma, válka, okupace, či státní bankrot. Pokud si jsme naprosto jisti, že se nic takového nemůže opakovat, pak je opt-out dobrým nápadem.

Hlavní problém důchodové reformy spočívá v tom, že je téměř nemožné třicet až čtyřicet let zvyšovat či udržovat hodnotu naspořených prostředků. Důchodová reforma je připravována ekonomickými a demografickými odborníky. Jejich cílem může být obecné dobro, naplnění očekávání obyvatel, splnění požadavků finančních institucí, pracovní pozice v nějakém tom budoucím fondu či zvýšení prestiže ve společnosti. Těmto odborníkům uspokojivě fungují matematické modely, ale důchodovou reformu nepřipravují pro sebe. Doufají či vědí, že oni sami budou v důchodu „za vodou“ a důchod pro ně bude jen přilepšením. Přes upřímnou snahu některých zúčastněných a mnohé pravdivé věty v přípravných materiálech jsou výstupy bohužel vždy takové, že z nich mohou mít radost jen finanční instituce a po nějakém čase možná v těchto institucích i někteří zmínění odborníci.

A tak se rodí velká iluze. Iluze všeobecného zabezpečení na stáří, které již nebude třeba reformovat. Iluze odstranění rizik průběžného systému. Iluze, že si každý na svůj důchod našetří. Iluze, že naše společnost může dál diskriminovat ty, kdo vychovávají děti a že nedostatek dětí bude nadcházející reformou navždy vyřešen.

O současném průběžném důchodovém systému koluje pomluva, že je neudržitelný. Neudržitelný je při zachování všech parametrů. Pokud některé parametry změníme, ukáže nám průběžný systém svoji životaschopnost. Není poctivější přiznat lidem, že každý systém je ve svých důsledcích průběžný? Že nelze nikdy oddělit úspory a budoucí hospodářskou situaci? Že bez dostatečně početné nové generace úspory problém nevyřeší?

Lepší než opt-out by bylo zachovat průběžný systém a odstranit daňovou a důchodovou diskriminaci pro ty, kdo vychovávají děti. Bylo by to sice také drahé, výše důchodů by klesala, ale každý by to věděl a musel by se rozhodnout, jak se na stáří zabezpečí. Někdo by si spořil, někdo by si dobře vychoval děti a někdo obojí. Stát by ale svojí politikou lidi od výchovy dětí neodrazoval, jako je tomu dnes. A nenalhával by jim, že se z důchodu bude dát vyžít, jak to po reformě chystá.

V reformě obsahující opt-out vidím jen jedinou výhodu. Zvýhodní věřící lidi. My věřící se totiž budeme moci za to, aby ve fondech peníze nezmizely, modlit. Nevěřící budou jen bezmocně přihlížet. Možná se ale některý z nich k nám časem přidá. V mnou zmíněné variantě důchodové reformy by pak dnešní třicátníci třeba zjistili, co všechno si vlastně mohou počít...